21 října 2009 Táborsko Moje Táborská setkání s knihou

Letošní Táborská setkání byla zase o něco lepší než ta předchozí. Nikdo se neuchodil, neohluchl, ba ani neuhořel (tedy doufám). Jako každoročně byly všechny body programu do puntíčku promyšleny, zapadaly do sebe, hezky na sebe navazovaly a zpříjemňovaly chvíle návštěvníkům všech generací. Nikdo nezapomene na tradiční, ale opět dech beroucí průvody husitů, které donutily lid se zastavit, zasnít se, sledovat, skandovat a žasnout. Do podvědomí se zaručeně vrylo také dobové tržiště, které nabídlo spoustu výrobků coby suvenýrů z minulosti a dobrůtek, které zachránily životy vyhládlým dětem, ale i jejich rodičům, prarodičům, sourozencům a bratrancům, švagrům, tchýním a dalším zvířátkům. Uším po celou dobu lahodila hudba různých žánrů, každý si zkrátka přišel na své. Historickou atmosféru navodily rytířské turnaje na koních i bez koní, hráči s ohněm (někdo to rád horké) a spousta lidí v kostýmech.

Atrakcí však bylo tolik a na tolika místech, že by určitě pomohlo, kdyby malí návštěvníci dostali mapu. Naši policisté ovšem nezklamali, ne nadarmo mají na automobilech nápis „Pomáhat a chránit“, takže všechna ztracená dítka našli a rodiny zůstaly kompletní.

Během celého toho dění jsem však ani já nezahálela. Nedám si s knihovničinou pokoj ani o víkendu, a tak jsem se rozhodla, že přímo během slavností budu zjišťovat, kdo, kdy, proč a co čte, jestli vůbec někdo čte. Musím se ale rovnou přiznat, že jsem z odpovědí byla docela zklamaná.

Nejprve to vypadalo, že oslovení pořadatelů čtou pouze program Táborských setkání, pak ale mladík ještě přiznal každodenní četbu deníku Sport. Po krátkém zamyšlení si vzpomenul, že kdysi četl Děti z Bullerbynu.

Dvě maminky a dva tatínkové s dětmi, dvě rodiny odpočívající po nabitém týdnu. Co čtete? Cože? Absolutně nic, na čtení prostě není čas… Maximálně pohádkové knížky dětem před spaním! Třetí pár se dvěma dětmi se mojí otázce taky docela pobaveně zasmál, ale mayovky přece jen vyhrály. A taky Hrabě Monte Christo! Pětičlenná skupinka teenagerů sedící na kašně se na mě dívá pohledem, jako bych se ptala: Máte něco společného se smrtí Michaela Jacksona? Nečteme. Jo, vlastně. Povinnou četbu. A to je naprosto nezáživná nuda!!!

Postarší manželský pár se usmívá. Samozřejmě že čteme. Hodně cestujeme, takže hlavně cestopisy. Ale jestli máte na mysli nějaké romány, tak to taky! Pán přemýšlí a jeho vyprávění o tom, co se kdy dočetl o Stalinovi („No, Stalin byl…“ – „To nemusíš říkat, co byl! To všichni víme, co byl!“) předchází otázka, jestli to vůbec chci slyšet. Nebráním se a pán je v závěru krátkého povídání šťasten, že mi to může všechno říct. Byly doby, kdy se nesmělo říkat vůbec nic! Vidíte, a já tu dobu vůbec nezažila! To buďte ráda…

No a pak čestné výjimky mezi mladšími ročníky: Tolkien, Edgar Allan Poe. Také náboženské knížky, naposled Starý zákon. A knížka, která mi utkvěla? T. Robbins „I na kovbojky občas padne smutek“.

„…Jo a já četl naposled…Kvak a Žbluňk. No jak se jeli koupat. Taky jsem si přečetl jízdenku ve vlaku, taky billboardy občas čtu, no a taky jména ulic, abych věděl, kam jdu…“

To by tak pro představu stačilo. Co z toho vyplývá? Nejvíc čtou starší lidé, kterým neukrajuje čas Pan Počítač. Děti a mládež jakoby vůbec nečetly. Najdou se výjimky, ale těch je hrozně málo! Dospělí nemají na knížky čas… A co si knížky počnou?

Zázraky moderní doby samozřejmě neodsuzuji. Sama využívám jejich výhod a možností. Ale knihy… Nemyslete si, knihy také mají duši. A jakou! A kolik vám toho umí převyprávět! Co všechno zažily! Jak jsou různě barevné, malé i velké, tlusté i tenké, přesně jako lidé. A knihy jsou navíc ještě pohádkové, dobrodružné, vtipné, poučné, veselé i smutné. Smutné bývají především proto, že už je nikdo ani nezná. Tak je netrapme. A na příštích Táborských setkáních se těšte. Jestli se nepolepšíte, tak…
Klára Gráfová,

studentka 4. ročníku knihovnictví, Tábor

Přiložené fotografie