Psaní pod Černou věží o Jihočeskou žabku Karolína Moravcová

Můj brácha Mácha

„Gratuluji Vám, Vaše knížka se stala během několika dnů žádaným titulem. Příběh je zcela neobvyklý. Povíte Vašim čtenářům, co Vás inspirovalo k napsání vašeho knižního titulu? Proč název Můj brácha Mácha?
,,Ten příběh mě pronásledoval několik let. Musel jsem to ze sebe nějak dostat. Špatně jsem spal a čím dál víc si uvědomoval, že pocit zodpovědnosti a samota může člověka dohnat až k šílenství.“
,,Na čí impuls jste se pustil do psaní příběhu?“
,,K tomu, abych se vypsal z depresí, mě přivedl můj psycholog. Po následném přečtení mě přesvědčil, abych se pokusil příběh vydat knižně.“
,,A proč ten název Můj brácha Mácha?“
,,Tak nějak to vyplynulo ze situace a do dnešních dnů stále cítím vůči hlavnímu hrdinovi jakýsi závazek. Řekl bych, že za těch posledních sedm let byl pan František téměř členem rodiny. Usídlil se v mé hlavě a myšlenky na něj nešly vytěsnit. Musel jsem si ho pak představovat jako bratra, který se mnou neprožíval dětství, ale rodiče mi řekli, že ho nikdy nesmím opustit, protože je to prostě rodina.
,,Pamatujete si, jak to všechno začalo?“
,, Ano, bylo pondělí 5.května. Pršelo a byla zima. Kolem 20. hodiny jsme na policejní služebnu dostali hlášení od řidiče autobusu, že se na ostrůvku Jasanského jezírka někdo ráno pohyboval. Ono vlastně Jasanské jezírko není pravé jezero, ale rybník s umělým ostrůvkem z dob, kdy chtělo mít české panstvo něco nóbl jako francouzští feudálové. Všeho všudy má zhruba padesát metrů čtverečních. Není tam nic zajímavého, jen pár kamenů, které jsou bývalou rozvalinou dávné bažantnice a pár dubů a jasanů. Nikdo sem nechodí, protože se tu propadá promáčená zem, prostě samá bažina. Je sem zákaz vstupu. Kdysi dávno, tak před třiceti pěti, čtyřiceti lety se dalo kolem rybníka stanovat, ale od té doby, kdy tu začali chovat i kachny, tak bylo s rekreací utrum.
Jako služebně nejmladšího mě poslal na obhlídku ostrova náčelník Vomáčka. Nasedl jsem do loďky a vesloval kolem ostrůvku. Byla téměř tma.Rozsvítil jsem baterku, ale všude bylo čisto. ,,Nic,“ zavolal jsem a ozvěna mi to nic ještě několikrát potvrdila. ,,Halo, je tu někdo?“ Volal jsem asi desetkrát, ale bylo ticho. Vysílačka vyslala signál k návratu. Uposlechl jsem a moc rád. Hlášení bylo negativní.
,,Pro jistotu sem zajedeme ještě jednou, snad se do zítřka počasí umoudří,“ řekl kapitán. Lilo čím dál víc a přidala se i bouřka a silný vítr. Rozkaz k prohledání přišel až ve středu. Ten den byla obloha jako vymetená. Tentokrát se mi veslovalo dobře. Jel se mnou kolega Honza Novák. Za ostrůvkem se nám ukázalo nádherné panorama Novohradských hor s groteskními obrysy zříceniny Karlov, které včera nebylo vidět.
,,Podívej, tam to vypadá jako malá pláž, zakotvíme až tam, kapitáne Smolete,“ řekl Honza a dodal.,, Ty jdi vpravo a já vlevo. Až se sejdeme, tak se rozhodneme co dál.“
Ostrůvek byl tak zarostlý ostružiním, že jsem si roztrhl kalhoty od uniformy, podřel si ruce i tváře. Pořád jsme na sebe s Honzou pískali a dávali si tak signál, že se nic neděje. Najednou jsem zahlédl přístřešek z celty. A pak jsem ho spatřil… Pod cáry rozbitého stanu ležel chlap. Nejdřív jsem si myslel, že je mrtvý, ale nahmatal jsem slabý pulz. Ihned jsem sundal kabát od uniformy a zabalil ho do něj. Muž byl celý špinavý, zmáčený a podchlazený. Honza se mezitím prodral až k nám a přivolal pomoc. Muž byl v bezvědomí, bez dokladů, nic víc už jsme nenašli, ani se nedozvěděli. Případ si ohledně identity převzala kriminálka.
V noci jsem špatně spal, vyčítal jsem si, že jsem ho mohl najít už v pondělí večer. Měl jsem děsivé sny a výčitky svědomí. Rozhodl jsem se, že ve středu, hned po práci pojedu na ostrůvek. Třeba tam něco najdu… Stále jsme nevěděli, koho jsme našli.
Bylo krásně, ale nechtěl jsem se na ostrůvku dlouho zdržet. Prohledával jsem okolí opravdu pečlivě. Asi v šest hodin odpoledne jsem pocítil hlad. Sedl jsem si na kámen a začal ukusovat chleba. Slunce se pomalu schylovalo k obzoru a paprsky změnily úhel. Vtom jsem uviděl něco lesklého. Pět metrů ode mě, za kamenem, ležel nějaký sešit, vzal jsem ho do ruky. Byl celý potrhaný, promáčený a na jedné straně ohořelý. Otevřel jsem ho a začal číst všechno, co se dalo přečíst…

1.5.1963 „Byl pozdní večer, první máj, večerní máj, byl lásky čas, hrdliččin“ ………dnes jsme s Jarmilkou oslavili první výročí svatby na našem milovaném ostrůvku, kam jsme se loňského roku ukryli před zvědavými stanaři z pláže.Úryvek z Máchova Máje , naši svatební báseň si ještě dobře pamatujeme, je to báseň naší lásky…………Jarmilka už má pěkně zakulacené bříško………určitě to bude kluk……….Hynek………
24.12.1968…..Hynek měl velkou radost z dárků………….s Jarmilou se stále milujeme……………….Syn nám dělá ve škole radost………….miluji svou ženu………….
středa 8.5…73. stále se nedaří otěhotnět……Jarmilka se začala léčit….nedaří se..
….má dnes promoci, je úžasná………už nemůže mít své děti,tak se věnuje cizím..
……žena by kvůli Hynkovi vypotila krev, syn má vše co potřebuje…
16.7.1981 zjistili……..uzliny….onkologie,už nemám sílu žít, ale ona mě drží
nad vodou,…synek je naše největší štěstí.., hraje hokej, má výsledky
je to pro ni těžké……,vydělává sama,jsem pořád v nemocnici,..syn studuje…
23.9.1990………….Hynek pracuje ……..USA………..internetem…………..vnučka
1.5.1992 ………třicet let výročí svatby…………syn nepřijede…….samota…….žena mě potřebuje a já ji………miluji ji?……………přátelství………….máme práci, která je vším….Pak byly listy tak nacucané vodou, že nešly od sebe oddělit, až na ten poslední….
1.5.2002 …zase jsme tu a milujeme se………40 let spolu…hodně jsme prožili…
2.5.2002…Chce jít jako tradičně plavat…, …neposlouchá…, ….prší……, …..nikde ji nevidím……, …..plavu, volal jsem..hledám ji, …už nemůžu…JARMILO!!!………je mi zima, ať deník shoří………………..
,,On tu tak vysílený ležel celé dva dny“! Jako smyslů zbavený jsem začal běhat po ostrůvku a volal: ,,Jarmilo!“ pak jsem si uvědomil, že se nechovám racionálně a zatelefonoval kapitánu Vomáčkovi. Tělo paní Jarmily vytáhli potápěči ještě téhož dne z Jasanského jezírka. Zemřela utonutím bez zavinění cizí osoby, jak se zjistilo při pitvě… ,,..hodina, jež jí všecko vzala, ta v ústa, zraky, čelo její půvab žal i smutek psala“ …Potápěči našli i její osobní věci, které si odložila na břeh, a prudký déšť je pravděpodobně spláchl do vody. Ovšem pravdu už se nikdo nikdy nedozví.
,,A co pan František?“
,, Pan František se zotavil, ale……Když jsem se rozhodl, že napíši jejich příběh životní lásky, chtěl jsem, aby mi o ní vyprávěl. Díval se pohledem skrz mě a z jeho úst vycházela jen slova básně lásky………,,..po modravém blankytu bělavé páry hynou“ …………….HYNKU!………JARMILO! a jeho oči byly beze slz.
,,Setkal jste se někdy s jejich synem?“
,,Osobně ne, jen jsem mu po smrti otce telefonoval, že bych mu rád předal deník, který si ode mne František nikdy nevzal a já jsem na to stále čekal. On ho ale nechtěl.
,,Do jaké míry vás osobně ten příběh poznamenal?“
,,Zjistil jsem, že bych nikdy neopustil své rodiče a taky nechci navždy zůstat sám“.
Reportér už mi nepoložil další otázku.

Policistu dělám stále a všichni o mně říkají, že jsem čím dál větší puntičkář. Vím to, ale už nikdy nechci žít s pocitem, že jsem mohl pomoci dříve. Pro někoho jsem možná i podivín, ale já už neumím žít jinak. Každý rok kolem1.května se zajedu podívat k ostrůvku. Nikdy nemám odvahu tam vkročit. Mívám však pocit, že ji tam někdy uvidím, mladou, krásnou.. ,,za růžového večera pod dubem sličná děva sedí, se skályv břehu jezera daleko přes jezero hledí“…a on je vedle ní a usmívají se, protože „bez konce láska je…“